Cefalus

Když si člověk spustí Cefalus, čeká ho jedna z těch her, které si ihned položí otázku: co to vůbec je? Nejde o nic, co by se dalo snadno zařadit do šuplíku. Je to směsice prvků, která se pohybuje někde mezi logickou hádankou, textovou adventurou a experimentem v tom, co se dalo vyždímat z počítače roku 1990.

Cefalus je příběh antického hrdiny, kterého střihli do formy, která připomíná spíš puzzle než tradiční aventuru. Hráč se snaží navigovat prostředím složeným z textu a statických grafických prvků, řeší jednoduchých logických úloh a sbírá předměty. Cítí se to jako zkouška — hra si neklade za cíl pobavit vás tempem či zápletkou, spíš chce, abyste přemýšleli. To může znít zajímavě, ale v praxi to znamená, že se často vznášíš v nejistotě, co se od tebe vlastně očekává.

Ovládání je omezené a Interface působí archaicky už v devadesátkách. Pohyb po hře je pomalý, popis předmětů je šetrný, a když narazíš na chybu nebo logiku, kterou nezvládneš pochopit, je tady není koho se zeptat. Hra ti dává velmi málo zpětné vazby. To někdy funguje jako zvláštní kouzlo — připomíná staré systémové programy nebo experimenty univerzitních počítačů — ale chvílemi to jen frustruje.

Cefalus je dnes zajímavý především jako artefakt — důkaz toho, že se v éře DOS her vytvářely i opravdu experimentální, škrtem zpod pera odvážné věci. Není to hra, kterou bys si vybral, chceš-li se bavit. Je to hra, kterou si vezmeš, když se chceš podívat, co si někdo z roku 1990 myslel, že hraní může být.

Dnes sedne těm, kdo mají rádi nedokončené myšlenky, zvláštní interface a pocit, že zkoumají něco, co vlastně nikdo moc nehledal. V prohlížeči si ji můžeš spustit, ale číst si k tomu stojí seznam, co se v ní vlastně děje — hra se nenačíná nijak laskavě.