Cars Out!

Když jsem se poprvé podíval na Cars Out!, myslel jsem si, že je to nějaký jednoduchý racing game. Ani zdaleka. Jde o puzzle, které tě postupně dostane z míry – a to je přesně to, co se ti v osmdesátých letech na Spectru mohlo stát v herně za automaten, kdy jsi házel mince a koukal na monitor skrz kolenka.

Hraje se na mřížce. Máš auto a cíl: dostat ho ven z parkingu. Cesta vede přes překážky, které se nehýbou, prostě tam jsou. Pointa je v tom, že auto se hybká postupně, jako by mělo setrvačnost – pohneš nahoru, jde nahoru; prostě neustaví se hned. Parkování versus řízení, vidíš rozdíl? Tohle tě chytí. Musíš počítat s tím, kam auto skončí, ne jen kde chceš, aby jelo. Malá věc, ale právě ona dělá z Cars Out! něco, co tě nutí přemýšlet.

Ovládání je přímočaré – kurzorové klávesy nebo joystick, pohyb v osmi směrech, pas na jednu stranu, jednu úroveň za druhou. Nejdřív se tváří jednoduše: o tři políčka vlevo, čtyři nahoru, hotovo. Pak ale přidají dalších aut, která taky potřebuješ posunout, nebo ti zavřou cestu. Puzzle se začíná plnit – typ mozkovky, která ti v hlavě zůstane a kterou si budeš hrát i když nic nebudeš dělat.

Na Spectru se tímto hry rozjížděly právě proto. Nebyl to grafický mejden ani zvuk na hvězdičku – šlo o přidanou hodnotu v mechanice. Cars Out! to má. Zestárla? Přiznám si, že zvuk je chudý a barvy omezené, jak u Spectru nebývá jinak. Ale hra se nehraje ušima ani očima – hraje se mozkem. To se nestárne.

Dnes, když si ji spustíš v emulátoru, stane se to, co se vždycky stane s dobrými puzzly: chytí tě prvních pět minut a nevypustí tě do chvíle, než vyřešíš další pět úrovní. Správný druh nudný-až-zábavný, při kterém si uvědomíš, proč sis na Spectru užil kdysi tolik her. Cars Out! nevybere ten nejlegálnější cestu ven – spíš ti vytahá mozek.