Akerico

Když si na Spectru spustíš Akerico, čeká tě něco, co se mezi devadesátkové hity nezapočítává vůbec. To není hra, která by se křičela do světa — spíš tiché, skromné dílo, které tu prostě je, bez fanfár a bez nároku na slávu.

Jde o puzzle hru s geometrickými tvary, kde cílem je ukládat kusy do mřížky a plnit zadané úkoly. Žádné střílení, žádné příběhy, žádné effekty. Čistá mechanika, která se spoléhá na logiku a prostorovou představivost. Spectrum ji mělo jako stvořeného pro takovéto věci — jednobarevná obrazovka, jednoduchá čára, strohý zvuk. Na tomhle hardwaru to funguje poctivě.

Hraje se pomocí kurzorů a tlačítek, což není žádné umění, ale je to funkční. Tvary se posouvají po plátně, musíš je zařadit správně, a hra ti to buď připustí, nebo ne. Bez zbytečných animací, bez čekání. Na druhou stranu — když po deseti minutách všechny kombinace zkusíš a uvědomíš si, že úloha je v podstatě stejná jako před chvílí, chuť k hraní trochu opadne. Hra se neopakuje příliš vynalézavě.

Akerico je přesně takový typ titulu, který se z Spectru vykluskal a zůstal v jeho stínu — korektní, nudný, zapomnenutelný. Není to špatně uděláno, ale také tu není důvod si ji pamatovat jako něco zvláštního. Byla by skvělá jako přídavné vedlejší zábava v dlouhém podvečeru, ne jako věc, kvůli které bys se vrátil na osmibity.

Dnes, v době, kdy si stáhneš tisícovku her na mobil zdarma, ji najdeš jen v archivu nadšenců. Pokud tě zajímá, jak se řešily puzzle na Spectru bez grafiky a bez velkých ambicí, je Akerico zajímavý doklad. Spíš jako exponát než jako zážitek — zajímavé z hlediska historie, ne z hlediska zábavy.