Brzdac

Když se v DOSu spustí Brzdac, čeká tě jednoduchost bez okolků. Není tu žádný intro, žádná vysvětlující cinematika. Jen auto, který se řítí dopředu a ty ho musíš brzdit, aby nenarazil do překážek nebo se nespadl z cesty. Tohle je vlastně klasika v nejčistší podobě.

Jde o jednoduchou arkádu, kterou si mohl naprogramovat téměř každý nadšený vývojář v polovině devadesátek. Auto se pohybuje v horní části obrazovky, silnice se vrací zdola a ty voláš brzdou, aby ses vyhnul překážkám nebo zůstal na vozovce. Grafika je primitivní, ale čitelná. Zvuky jsou minimální, převážně pískot brzdy a občasný výbuch. Tempo se stupňuje, čím déle přežiješ. A to je všechno. Není tu kamionu, který by se vynořil z levého pruhu, není tu inteligentního chování protivníků. Jen auta a brada.

Hraní je vpravdě haluzinogenní v monotónnosti. První minuty jsou relaxační, pak to začíná frčet a soustředěnost přejde v nervozitu. Problém nastane, když zjistíš, že brzdy reagují se zpožděním, a tím pádem se musíš učit počítat brždění s odstupem. To je frustrující, ne zásadně špatné, ale pocit kontroly se od tebe postupně odpoutává. Po chvilce hraje každá hra Brzdac stejně: jen se čeká, než fatálně selžeš.

Tahle hra se nedochovala v paměti pro nějaké revoluci nebo vtipný design. Je to spíš doklad o tom, jak nízko postačovalo si začínajícím tvůrcům poèítat. Brzdac je ekvivalentem těch her, které se vydávaly na diskách za stovky korun v novinách a na bazarech. Nářadí, nikoliv umění.

Dnes si ji zahraješ spíš ze zvědavosti nebo nostalgie než z touhy po zábavě. V prohlížeči běží bez problémů, zvládneš ji přiblížit a na chvilku si vzpomeneš, jak se hry tenkrát dělaly v garage. Není to špatně napsaná hra, je to jen velmi upřímná. Nic nepředstírá, nic neslibuje. Brzdáš, až se omlátíš o strom.