Bolo

Když si vezmeš joystick a pustiš Bolo, hned je ti jasné: tady se nebavíš s příběhem ani grafikou. Tady se zabíjíš s krabičkami na obrazovce a snaž se nepřijít o životy.

Bolo je jednoduchá arkáda z počátku devadesátek, kterou vydal nějaký menší výrobce pro DOS. Hraju si na jedné obrazovce bez scrollu, kde se kutálím po labyrintu a střílím různobarevné nepřátele — jsou to vlastně jen animované obdélníky, které se honit nelíbí. Cíl? Vyčistit úroveň, posbírat bonusy a pokud možno si udržet kůži. Nic složitého, nic převratného.

Ovládání je bez zbytečností. Joystick nebo klávesnice, pohyb a střelba — to je všechno. Koule létá všude kolem, stejně jako palba z nepřátel. Hra nestojí na nějaké důmyslné fyzice nebo složitých pravidlech. Záleží na reflexech a na tom, aby ses neupsekl v rohu, kde se ti sběhnou tři střely najednou. Arkáda, jak ji známe — bez milosti a bez diplomacie.

Bolo je přesný průměr své doby. Grafika je spartánská, zvuky jsou squelchy a pískavé, animace minimalistické. Tahle hra neusiluje o to vypadat důstojně v galerii — chce pouze zaměstnat tvé prsty a nervově tě vytáčet. Na svůj čas dělala svoji práci; dnes v ní vidíš především kusus, kterým si v devadesátkách některý kluk užíval odpoledne.

Komu se Bolo hodí? Sběratelům retro arkád, kterým nevadí, že grafika připomíná peníze ponožkové. Pokud tě lákají jednoduché reflexní hry bez otálení, kde bod stoupá a padá podle toho, jak rychle a přesně střílíš — dej si ji do prohlížeče a zkus, zda v tobě ještě žije reflexní hráč z devadesátek.