Ballooning

Když se počítač nejmenuje Commodore 64 ani Amstrad, ale ZX Spectrum, můžeš si být jistý jedním: bude to vypadat jako mazanice a zvukově jako bolestivý křik. Ballooning není výjimkou. Je to hra, kterou někdo někdy naprogramoval na osmibitu s ambicí pohánět barevné pixely po obrazovce a věřit, že hráč bude mít zábavu. Naivnost líbezná jako špinavý rozhlasový kabel v ruce. Jde o jednoduchou záležitost: řídíš balón, létáš a sbíráš věci nebo se jim vyhýbáš — konkrétní cíl se už ztrácí v mlhavosti let na Spectru. Hra se nehraje nijak složitě. Pohyb, co se dá. Jednoduchost je to nebo cílené minimalismus, to se s odstupem let těžko rozlišuje. Na Spectru se nestalo ničím výjimečným; mezi stovkami textových a lineárních her tvého času byla spíš průměrem, který se hrál, protože jsi měl ostatní nudné a tuhle v kazetě zrovna. Hraní je monotónní procházka. Sem tam překážka, sem tam bod. Grafika se tvářit pokusu, zvuk je spíš absence zvuku s občasným pípnutím na znamení něčeho. Žádná addiktivní smyčka, žádný náboj. Hra prostě končí jakoby ani nezačala. To byla řada her z devadesátek — dělaly si co mohly s limitovanou hardwarem, ale ne všechny měly smysl ani pro svou dobu. Dnes o ní víš, že existovala, nebo sis ji projel jako každou další. Ani Spectrum fanoušek se nevrátí s vděčností. Je to základ, ze kterého vyrůstaly lepší věci. Chybí jí osobitost, smysl, chuť — máte-li čas a sentimentu pro nezapadnuté osmibity, bude zábavou pár minut. Pak se vrátíš k něčemu s Pac-Manem či Jetsem. I selhání má někdy svou cenu, když to vidíš jako součást velké skládačky. Ballooning není hra, která by se psala velkými písmeny do dějin. Je to tichý důkaz, že ne všechno, co se dalo pustit na Spectrum, stálo za to. Zkus si ji v emulátoru, pokud si hraju na archéologa. Bude to jako kousnout starý syrák — víš, co tě čeká, stejně máš zvědavost.