Alchemyst

Někdo si jednou řekl, že by byla dobrá idea dát hráči kelímek, trochu barev a nechat ho experimentovat. Alchemyst z roku 1992 je přesně tohle — mikrosimulace, která ti dá základní prvky a čeká, co s nimi uděláš.

Jde o jednoduchou hru, kde se tvoří nové látky z kombinací těch existujících. Na obrazovce vidíš prvky — vodu, oheň, zemi, vzduch a další. Cíl je přirozený: kombinuj je, sleduj, co vznikne, a postupně si odemykej nové ingredience. Není tu lineární kampaň ani bosové. Je tu jen zvědavost a experimentování.

Ovládání je přímočaré — klikáš na prvky, vytváříš směsi, čekáš na výsledek. Grafika je minimalistická, spíš schematická, ale na DOS z počátku devadesátek to není žádná ostuda. Kvalita Alchemystu spočívá v tom, že tě zacyklí — chceš vědět, co vznikne z kombinace prvku X a Y. Hrál bys dál i bez cíle, bez příběhu, jen proto, aby ses dobral dalšího objevu. Potom ale někdy zjistíš, že kombinuješ stejné věci znovu a cyklus se uzavírá. Hra pak začne terčit nudou.

Na svou dobu to byla zajímavá myšlenka — edukativní hra, která se nebála být prostá a otevřená. Dnes ji vnímáš jako předchůdce mnohem sofistikovanějších simulátorů, ale taky jako vzdálený strýc her jako Spore, kde bylo experiment a tvoření středobodem zájmu.

Alchemyst seděl hráčům, kteří si užívali experimentování bez tlaku na výkon. Dnes si ji zahraješ v prohlížeči spíš ze zvědavosti a historického hlediska — chceš vidět, co si tvůrci představovali pod pojmem hra složená jen z pokoušení. Pár minut tě chytne. Pak si uvědomíš, že bez cíle a bez čehohle více se příliš dlouho neudrží ani zvědavostí.