1st Person Pinball

Fliper v první osobě — to by nemělo fungovat, a přesto tady je. 1st Person Pinball z roku 1989 nemá v sebi nic z grafického lesku, spíš z čisté vynálezavosti. Stojíš v tripe nad stolem, vidíš gumičky, kuličky a hrůzu všech fliperů — že za chvíli ztratíš kontrolu.

Hra ti dá jednoduché kluče: pohyb vlevo a vpravo po desce, klávesami ovládáš flipery a snaž se kuličku udržet v hře. Neexistují tady žádné třídy, hity nebo bonus stupně — jen svůj vlastní skóre a snaha, aby kulička nespadla dolů. Perspektiva z první osoby dělá z tradiční arkády něco skoro frustrujícího, protože nemáš přehled. Kuličky se valí směrem, kam se ještě dovedly, a ty je musíš chytat v poslední vteřině. Jednoduché a účinné.

Grafika je primitivní černobílá či jednobarevná, bez zbytečného vzhledu. Zvuk — když tu slova „zvuk" použiješ — je spíš doprovod než něco, co bys si pamatoval. Hra je ale v tom surová, přímočará, bez vykrucování. Ani nápad, že by se fliper hrál takhle, nebyl zatím nikdy zkoušen. Tvůrce se odvážil udělat něco, co by se mohlo rozpadnout, a místo toho to prostě funguje.

Zestárla snadno — nebo spíš nikdy nenápadla vůbec. Není to hra, kterou bys hrál pro zábavu, spíš pro podivuhodnost toho, že vůbec existuje. Koncept ji ale drží nad vodou. Flipery jsou vždy flipery, ať už je vidíš z ptačí perspektivy nebo máš oči nezvykle blízko kulečníkové desce.

Dnes? Když se chceš vrátit k arkádám bez barvičky a s trochu divným experimentem, stojí za to ji zkusit. Není to hra, která tě vtáhne na hodinu, ale bude ti dlouho vrtat v hlavě. Fliper, jak by ho možná dělal někdo, kdo měl filmový projektor namísto monitoru.