Yomp

Spectrum zobrazuje jedinou barvu najednou, a tak Yomp vypadá jako by byl namalovaný jedním tužkou na papír. Jednobarevný kvádr letí po obrazovce, střílí, odskakovací fyzika ho vrací do boje. Tohle není nic složitého — je to prostě malá střílečka, která se někde mezi Asteroids a Space Invaders rozhodla zkusit existenci na domácím počítači osmdesátek.

Základní myšlenka je nakupená — létáš v kvádrátkovém letadle přes minimalistickou krajinu a halucinogenně barevné nepřátele střílíš tak dlouho, dokud nezmizí. Hra se hraje okamžitě; ovládání je to nejjednoduššího druhu, jaký si osmdesátkový stroj mohl dovolit. Spektrum s jeho klávesnicí tě nemá moc svobody — zatáčíš, jdeš dopředu, střílíš. Konec.

Jenomže tady se stává něco zvláštního — fyzika střel a otáčení není lineární. Projektily se chvěli, letoun skáče jako kdyby byl na pružinách. To není bug, je to feature z nouze; omezení hardwaru se stalo součástí pocitu hry. Prostředí se mění, nebezpečí roste, a zatímco se nejedná o nic, co by tě dnes novinkou ohromilo, v roce osmdesáti něco či devatenáct-osmdesáti byl tenhle druh arkádní spádu možná právě to, co Spectrum vlastníci žádali.

Yomp dnes vypadá jako opravdu starý obrázek v češtině; hraní s ním je ale pořád čitelné. Není to hra, kterou bys hrál hodinu bez přestávky, spíš je to kapka z doby, kdy se vzor hry a omezení stroje ještě překrývaly tak úplně, že se nedalo rozeznat, kde končí jedno a začíná druhé.

Pokud tě láká dívat se na to, jak si programátoři poradili se špatným hardwarem a přesto si z toho vytvořili něco, co funguje, otevři si Yomp v emulátoru. Není to skvělá hra, ale je to autentická — a to znamená víc, než si myslíš.