Máš v kokpitu experimentální stíhačku a tvým úkolem je ji koukat jako ten největší zbabělec. XF5700 Mantis totiž není hra o tom, aby sis říkal na sebe pilot, ale spíš o tom přežít v kovovém ohni, kdy každý klik myší může být ten poslední.

Jde o hybrid simulation a adventury v DOSovém kabátu. Sedíš v kokpitu letadla na nějakém futuristickém zadání — nejde tě do detailů, co přesně máš dělat, hra počítá s tím, že si to domyslíš. Kolem tebe létají střely, radarová čára pulzuje, a ty máš panelů na displeji tolik, že by se jich bála i nejstarší operátor na letišti. Není to luxusní simulátor s hladkou animací; je to provizorní, trošku pitomá, ale právě tímhle způsobem se do mysli zakusuje.
Hraní samo je docela příšerná výzva. Ovládání není intuitivní — dělá ti to hlavu, když si musíš zapamatovat klávesy a koukat na čtyři displeje zároveň. Ale právě tahle nepohodlnost tě znechutí natolik, že přestaneš hrát civilizovaně a začneš jenom přežívat. Není tady dramatické střílení a heroické momenty. Je tady pocit, že jsi v pudu zvědavosti a strachu zavřený v něčem, co nechceš pochopit, ale musíš, protože to jinak spadne a ty s tím.

V devadesátkách tohle byla mezi nadšenci věc. Dnes si toho ceníme právě proto, jak málo si tě hra podmaňuje. Nechtěla tě chválit, nechtěla ti tleskat, nechtěla aby jsi si myslel, že jsi nezvěstný hrdina. Jen chladně a bez sentimentu tě házela do kokpitu a sledovala, co uděláš.

Není to pro každého — rozhodně ne pro toho, kdo si vezme kabel joysticku s předpokladem, že to půjde jednoduše. Ale pokud máš rád věci z devadesátek, které ti házely polena pod nohy a čekaly, jestli překonáš sám sebe, potom si pro XF5700 Mantis najdi průchod. Starou školu, která neomlouvá, ale také nikoho nešetří.