Xevious

Xevious na Spektru je jedna z těch her, které se při zmínce jména rozpouští v prologu „byla to sice licenční port, ale…" a pak už něco obecného o slabých barvách. Pravda je trapnější: z původní arkádní střílečky zbyl vlastně jen náčrt, kterým si někdo chvíli pohrál, když mu zbýval čas.

Letíš v klidu nad krajinou, střílíš dolů na nepřátele a také kolmo před sebe. Dvouúrovňový systém — nebo aspoň jeho vzpomínka — tvoří jádro celé věci. Cíl je prostý jako v každé střílečce: destroy all enemies, přežij co nejdéle. Nic nového pod sluncem, zato ale výrazně méně zajímavé než arcade verze.

Ovládání není problém, ale právě to dělá hru smrtelně nudnou. Tvoje letadlo se pohybuje po obrazovce, střílíš a čekáš, až něco přiletí a ty to shodíš. Nema v tom tempo, nemá v tom dynamiku. Waveová progrese existuje jen teoreticky; jakmile to pustíš, vidíš hned všechno, co hra nabízí. Grafika na Spektru je tak řídká, až by ti připadalo, že se později hrála v průsvitném režimu. Barvy nejsou, vidíš jen bílou siluetu na černé obloze.

Xevious měl původně být prokazem toho, že i malé herny dokážou zabrat kvalitní arcade klasiku. Místo toho se stal spíš důkazem, proč se kterýmsi portům radši vyhýbat. Na Spektru neměla shnilou grafiku ani pomalé ovládání — měla jednoduše málo. Málo akcí, málo vizuálu, málo důvodů, proč bys ji měl hrát déle než pět minut.

Stojí za to si ji zahrát spíš jako archivárium či kuriozitu — co se stalo, když se retro hra vejde do paměti osmibitové krabičky a nikdo k tomu neměl větší ambice. Tím pádem je ideální na pět minut v prohlížeči, když chceš vidět, jak malé mohly být ambice v osmdesátkách.