X Fighter

Když si dnes zapneš X Fighter, dostaneš přesně to, co vidíš na титулce — jednoduchou střílečku bez okolků a bez snahy vám něco prodávat. Není to bombastické intro, žádné příběhy, jen jednoduchý a přímočarý her, která vás chce v klidu zabavit.

Jde o typickou vertikální střílečku z druhé poloviny osmdesátek, kdy MS-DOS byl plný podobných titulů. Létáš s lodí nahoru přes obrazovku a střílíš na nepřátele. Cíl je jednoduchý — přežít co nejdéle a posbírat co nejvíc bodů. Hra se odehrává v jednoduchém grafickém rozhraní s pixelovými nepřáteli a střelami, které létají všude možně. Není tu žádné vyprávění, žádní hrdinové — jen tvoje malá loď proti vlnám střelby.

Mechaniky jsou holé kosti — pohybuješ se po stranách, drží tlačítko na střelbu a snaží se nedostat trefit. Hra není složitá na naučení, ale má jednu věc, kterou všechny dobré arcade hry měly — je těžké na zvládnutí. Difficulty se s každým levelem zvyšuje nenápadně a nepřátelé přibývají. Grafika je, řekněme, skromná — jednobarevná nebo dvoubarevná monitorová estetika, která odpovídá roku vzniku. To ale neubírá na tom, že jde o solidní arkádu.

X Fighter je součástí generace her, které nikomu nevadily být prostředky. Nemusely vám líbit, ale pokud jste si sáhli na arcade, věděli jste, co od nich čekat. Tahle hra dělá přesně to, co slibuje — a to je víc, než si myslíte. Dnes už se na ni těžko kouká, ale z hlediska herního designu je to čistý funkcionalismus bez nesmyslných vychytávek.

Pokud chcete vyzkoušet čistou arcade zábavu bez dnešního zbytečného bahenství, X Fighter je přesně vaše. Není to nic slavného, ale v historii počítačových her si své místo jistě zaslouží jako příklad toho, jak jednoduchá může být zábava, pokud je dobře udělaná. Teď už se bez uzardění podívejte na to, co měla osmdesátá léta skutečně v sobě — poctivou zábavu bez tlachů.