The Third Courier

Kurýr hlásí se do služby. V Třetím kurýru jsi do role agenta zasazený do nějaké špionážní mise v osmdesátkách, kdy se počítače chovály jako rozmazlené děti a hra si dělala co chce. To bylo období, kdy adventure znamenala spíš čtení textu a zadávání příkazů než rozklikávání ikonek — a tenhle kousek se drží toho ducha. Hraje se podobně jako ostatní textové adventury té doby — popisuješ, co chceš dělat, a počítač ti odpoví, jestli je to v pořádku. Mizela zde zbytečná grafika, která by tak jako tak zpomalila stroj na hranu snesitelnosti. Místo toho máš prostor pro fantazii, což byla v osmdesátkách pro tenhle typ her vlastně výhoda. Mise tě zavádí do různých lokací, všude jsou věci k sebírání, s kterými manipuluješ tak, aby ses dostal dál. Problém je v tom, že takto zaměřená hra stojí a padá s logikou svého světa. Když ti nějaká kombinace předmětů nefunguje, i když ti přijde naprosto zřejmá, začneš znervóznět. Správné řešení není Sometimes vždy intuitivní — tady tě čeká spíš tápání v tmě. Hra ti nedá ani pořádný hint, jen se koukáš do prázdna, zkouší všechno a věříš, že někdo v kanceláři si vezl rozum do práce. Na konci osmdesátek se o titul jako Third Courier moc nemluvilo, a dnes je už jeho existenci skoro zapomenuté číslo v seznamu her, která se někde na disketách válela. Neznamená to, že je špatná — znamená to, že se neujala. Pravděpodobně proto, že konkurence byla tvrdší a tipy hráčů mnohem horší. Dnes si ho zahraješ spíš ze zvídavosti, když už máš čas. Nenachází se v něm nic až tak revolučního, co by tě přetáhlo od Zorka či Leisure Suit Larry, ale jako zajímavost z padesáté příčky oldgameru stojí za to. Hraní v prohlížeči, bez potřeby diskety a instalace, to vítězství je.