Star Ship Attack

Když se na obrazovku valí řady nepřátel a ty máš čtyři směry, kam lze střílet, není moc prostoru na složitost. Star Ship Attack z roku 1982 je přesně tím, co slibuje — něco jako Galaxian nebo Invaders, jenže s trochou vlastního nápadu. Můžeš se pohybovat i vertikálně, ne jen do stran, a to měnilo všechno.

Arcade střílečka na počítač, bez přáních a komplikací. Nepřítel přichází shora, sesypává se ve vlnách a střílí na tebe. Tvá loď je uprostřed, můžeš ji pohybovat všemi čtyřmi směry a střílet vpřed. Cíl je jednoduchý — zůstat naživu a něco zabít. Úrovně se zrychlují, vzdor se zmnožuje. Nic víc, nic míň.

Ovládání je přímé — klávesnice, pohyb a palba. V devadesátkách by to bylo na joystick, ale i na klávesách se to hraje bez loutkování. Grafika je řídká, zvuk existuje spíš než aby něco znamenal, ale právě v tom je síla — nic tě nezatěžuje, jen těch bombic na obrazovce. Hra je rychlá, bez načítání, bez průvodů. Buď důležité nebo povinné, nic víc.

Takovéhle hry mizely a mají pravdu — formát je mrtvý jako dinosaurus. Jenže v osmdesátých letech byla tohle přesně ta správná adresa pro člověka, co chce šlápnout si na nervy pár minut po práci. Star Ship Attack necháví konkurenci v tom, že jsi vzal Invaders a řekl: co když to nebude lineární? Není to geniální, ale je to čestné.

Dnes do ní klikneš v emulátoru a pochopíš, proč se jej hrály v autě u čerpací stanice. Není v ní nic, co by ti zmínil v dopisu domů, ale skrz skrz je v ní cítit řemeslo — člověk, který věděl, jak postavit hru, která drží. Dnes takové věci mají tendenci být překomplikované, overdesignované, nabitou úkoly a levou rukou hrou najednou nejsou.