Savage

Když sis v osmdesátých letech zastrčil do drive disketu s „Savage", věděl jsi, že tě čekají tři minuty čekání a pak něco divného. Nejspíš něco, co si tvůj 286 nebo 386 nebude úplně jistý, jestli zvládne.

Jde o arkádní akční hru, kterou vydala skupina nadšenců bez velkého zákulisí. Hraje se v 2D pohledu shora, po tmavé ploše se pohybuje tvůj avatar — něco mezi humanoidem a divochem — a musíš přežít, sbírat věci a likvidovat nepřátele. Hra se odehrává jako série více či méně chaotických střetů, kde není zrovna jasné, proč tam všichni jsou a kam vlastně jdes.

Ovládání je jednoduché, ale trošku tuhé. Pohyb, střelba, sběr surovin — nic revolučního. To, co dělá Savage pamětihodnou, je spíš atmosféra těch neuvěřitelně hrubě pixelizovaných grafik a zvuků, které připomínají, že tvůj počítač se snaží a nakonec stejně skončí s chybou v čase. Grafika není zrovna krásná, spíš takhle archaicky divoká, jak název slibuje. Zvuky jsou harašivé. Hraje se to skoro jako nějaký digitální nočář.

Dnes je Savage především kuriózitou — důkazem, že v devadesátkách si klidně mohli lidé vydat cokoli. Není to špatně, jen to působí jako sraz experimentu, odvahy a absolutního nedostatku peněz na vývoj. Originální přístup se ztratil, když začaly vycházet hry od skutečných vydavatelů s rozpočtem.

Zahrát si ji stojí za to jako archivárium hráčství, které zesnulo před desítkami let. V prohlížeči ji najdeš bez problémů, a pokud tě zajímá, jak to vypadalo, když si s DOS-em hrál opravdu každý bez průmyslu za zády, tady máš důkaz. Dvacet minut ti docela vezme, pak ji vypneš a vrátíš se do normálu.