Piso Zero

Jeden z těch hezkých překvapení, kterým se vyhubují při procházení staršího shareware archivu. Piso Zero je prostá arkádní střílečka z roku 1991, kterou teď si skoro nikdo nepamatuje, ale měla by.

Hraeš si protiletadlové dělo, které se pohybuje po spodní straně obrazovky a střílí na nepřátelské letouny padající zespodu. Cíl je klasický — přežít co nejdéle, sbírat bonusy, zvyšovat si skóre. Bez příběhu, bez melodrámatu. Pouze ty, nepřítel, kulky a čas. Hra pochází z éry, kdy se něco takového dělalo za víkend jedním nadšencem v pivnici, a těch chyb se na ní pořád pozná — ale jsou to chyby s vůní.p>

Piso Zero se ovládá jednoduše — tečkované kurzory nebo něco podobného směrují soustavu a klávesa střílí. Odpor hry není moc vysoký, spíš se jedná o cvičení v pořádku timingu. Letouny letí z různých míst, jejich trasa je předvídatelná. Já bych řekl, že na některých fázích si člověk padnoucí počet střel spočítá nazpaměť. Hluk — ten charakteristický zvuk arcade automatu, kterej se dal tušit už z reproduktoru počítače — tě povzbuzuje, aby ses držel. Grafika je upřímně řečeno chudá; na jednu stranu je právě v té chudosti grác, na druhou se to bez problému hraje, když si na počítači místo Trucí nekraj účes.

Proč se na ni vzpomíná — patrně snad ani nejde o titul, kterej by zářil v paměti. Půjde spíš o věc sama. V devadesátkách to byla obyčejná zábava; dneska je to archiválie, která se podařilo obsáhnout v jednom balíčku, bez hacků, bez tutoriálů. Čistá, zdravá arkáda bez nutkavého biflování a bez snahy, aby tě hra přesvědčila, že je skvělá. To je právě její síla.

Hodí se každému, kdo má chuť si vyzkoušet, jak se hrály jednoduché věci. Arcade v nejčistší podobě — bez moderního přepychu, bez aspektů, které ti dnes zbytečně komplikují život. V prohlížeči či emulátoru ti zaběhne bez problémů a zabere ti je-li to ke hraní vážně, asi pětadvacet minut, spíš méně. Tohle je pokec na čaj k příslušné herní historii.