Pizza Bar

Když se otevře nabídka Pizza Baru na Spektru, čeká tě prostý interface s nápisem a tlačítky. Žádná sláva, žádná animace – jen se chystáš dělat pizzu. A přesně to tu není k ničemu jinému.

Pizza Bar je simulátor práce v pizzerii, který si vezme kousku gameplay z arcade her, ale bez jejich šíleného tempa. Tvoje práce: objednat si recepturu, vařit těsto, aplikovat ingredience a podávat hotové kusy zákazníkům. Každá pizza má svůj čas přípravy a složitost. Jde o to stihnout objednaný kus dřív, než se ti host rozloží netrpělivostí.

Ovládání je jednoduché – v podstatě jen vybrání si z nabídky akcí. Bez joysticku to není válka, bez paniki to není vůbec nic. Na Spektru s jeho výkonem to znamená pomalou, téměř relaxační záležitost. Grafika je o tuhle dobu příznačná – pixelátá, bez nadsázky, bez barev, kde si běžný hráč klidně splete ingredience se vzorem na stěně. Hraní se jaksi táhne, nevybírá tě to z židle – to je přesně ten typ hry, kterou si vezmeš, když chceš pasivní zábavu bez trápení.

Pizza Bar měl svůj čas jako jednoduché doporučení pro hráče, co nechtěli střílet ani sbírat poklady. Dnes se na něj podíváme jako na artefakt času, kdy se simulátory zaměstnání zdály jako legální přístup k hernímu obsahu. Zestárlo to špatně: bez grafického náboje a bez dynamiky, kterou by mu vlastně dělaly těch pár sekund navíc zajímavou hrou.

Zahrát si ho v prohlížeči má smysl, jen když tě zajímá, jak se dělaly edukativní hry v osmdesátých letech a co si mysleli programátoři o tom, co by hráče bavilo. Na tehdejší dobu to byla odvaha – dnes je to lehký forgettable s tahovým tempem a bez vůle vás zabavit.