Noah

Když si vezmeš joystick a spustíš Noah na Spectru, čeká tě záhada bez jakýchkoli návodu či nápovědy. Hra se vůbec netvárí, že by ti měla vysvětlovat, co po tobě chce. Prostě už jsi tam a musíš si to kousat na zub.

Noah je biblická hra, ale ne ta, na kterou bys čekal. Není to strategie o stavění archy ani logistická puzzle o nakládání zvířat. Je to spíš něco mezi tahovkou a experimentem, kde se pohybuješ po herní ploše a interaguješ s tím, co ti tu čeká. Hra se schovává za minimalistické grafiky typické pro starší Spectrum tituly — jednobarevné postavy, jednoduché tvary, maximum fantazie na straně hráče.

Mechanicky se to hraje obtížně pochopit bez praxe. Pohyb funguje, ovládání je základní, ale logika toho, co se stane, když něco uděláš, ti dlouho nemusí dojít. Zprvu to vypadá chaoticky — tlačíš tlačítka a věci se dějí bez zjevného spojení mezi příčinou a následkem. Postupně zjistíš, že za tím stojí určitá vnitřní logika, byť ne vždy intuitivní. Hraje se to pomalu, ve zvýšené pozornosti, a to není vada — je to spíš záměr výrobce.

Noah si dnes pamatujeme jako zvláštní kousek z doby, kdy indie hry neexistovaly a experimentování se dělo v domácích pokojích jednotlivců. Nabízí to, co moderní hry s instrukcemi a tutoriály nikdy neumožní — pocit absolutní ztráty a postupného odhalování. Dnes by se tomu řeklo „artsy" nebo „obtuse design". V devadesátkách to bylo prostě bizarní a zajímavé.

Pokud máš chuť na hru, která tě nezavádí za ruku a nedá ti všechny odpovědi, Noah se pořád objevuje v emulátorech a sbírkách Spectrum her. Není to zábava v klasickém smyslu a nebude se ti líbit, pokud chceš jasný cíl a zpětnou vazbu. Ale právě proto si ji stojí zahrát — jde o řídké setkání s tím, jaké to bylo hrát hry, když autor říkal prostě „ať si je sami vymyslí".