Monster Muncher

Jít si hrát se slizáky do tmy bez světla a bez zbran — to by byla sebevražda. V Monster Muncheru to je jedinou zábavy. Tahle hra na ZX Spectrumu tě pošle do nějakého podzemí plného pasáků, které budeš snídat po jednom, aby sis prošel levelem bez padnutí do jámy nebo zaseknutí v rohu.

Je to prostá věc — střídavý roguelike ve skromném hábitech, který se zatím bez dramatických koutů snaží být zajímavý. Tvoje postavička je puntík nebo něco mírně ambicioznějšího, kolem se pohybují tvory s tím nejhorším, co mají — hladovost. Sbíráš co se dá, čeliš co je třeba, a jednomu levelu utečeš, abys se dostal na dalšího se sebou větší zloby. Cíl je starý jako věk — projít hru, přežít, nasbírat body.

Ovládání je primitivní v nejlepším smyslu slova. Tvůj hráč se hýbe po mřížce, střídá pozici, často není jasné, zda se vyhnul či nikoliv. Grafika je na hranici toho, co Spectrum zvládal — puntíky, čáry, barvy, které se občas podělily o jeden a stejný slot. Zvuky jsou spíš mechanické — pískance, klikance, nic víc. Ale právě v tom je její kouzlo — nedělá si nic z módnosti, jen střílí.

Monster Muncher patří do kategorie her, které už byly zastaralé i tehdy, když vznikly. Nejde o to, že by byla špatná — jde o to, že to, co nabízela, existovalo lepší a víc. Ale když ji najdeš na Spectrumu v archívech, máš předtím. Ta syrovost, ta jednostrannost, ta nuda s vlastní logickou strutktourou — to si člověk pamatuje ne proto, že by byla dobrá, ale proto, že byla.

Dnes se na ni podívám a vidím, co jsme tehdy hráli, když nebylo nic lepšího a my jsme to brali s vděčností. Půlhodinu tu zvládnout stihneš bez potíží, pokud ji vůbec najdeš. Má svůj malý kousek duše — tu skromnost, tu prostotu, ten neochvějný důraz na to, aby hra jednoduše fungovala, i když funk byl minimální.