Mold: A Deep Space Awakening [v1.1]

Někdy si člověk vezme hru bez čekání na recenzi a otevře ji prostě tak. Mold. A Deep Space Awakening. Dva tisíce devadesát jedna, DOS, černá obrazovka a titulek, jako by ti něco zvalo z tmy. Nikdo neví, kdo to vůbec dělal — to už v sobě má nějakou romantiku.

Je to point-and-click příběh ve vesmíru, kde se vůbec netikají věci, které tě zavedou do toho bytí. Probudíš se v místnosti v nějaké stanici a nevíš, co se stalo. Kolem tebe jsou předměty, kterými manipuluješ, a dialog se rozvíjí jako v šechu — pomalu, tajemně, bez zbytečného patosu. Hra ti nic nediktuje, nehraje ti trpkou hudbu do scén. Je to spíš ticho, které ti kváskuje v zádech.

Hraje se to myší — klikáš na věci, čteš text, kombinuješ předměty a čekáš, co se stane. Nic vám nebude přesně řečeno. Některé logické řetězce jsou svérázné, někdy si zapamatuju, že jsem se znenadání ocitl v slepé uličce a nevěděl, co jsem dělat špatně. Hra nemá mercy, ale není ani příliš zákeřná — spíš kouká, co s ní dokážeš. Grafika je primitivní, textury hrubé, ale právě to vytváří atmosféru něčeho přivrženého do chladné vědy a mystery bez česnekových efektů.

Mold se hraje jako počáteční věta knihy od Philippe K. Dicka — nechápeš, kam spěje, ale tě to táhne dál. Byl to oddíl tíhavě neznámého sci-fi, kdy se ještě psalo se smyslem pro nezvyklost. Dnes by podobná hra skončila na Steamu s tím, že ji nikdo neznalý neuvidí mezi tisícovkou indie titulků. V devadesátkách mohla existovat tiše a byla by to právě jejím unikátem.

Pokud tě zajímají experimentální starší hry a nejsi závislý na tutoriálech a optimálních řešeních, Mold se otvírá v prohlížeči bez problémů. Není to hra na zábavu, ale na zážitek — něco, co není příliš известным, ale když se do něj vrátíš, cítíš v sobě tíhu nějaké staré vesnice, kde něco nespí a čeká. To stojí za tu čtvrthodinku času.