Menace

Když víš, že úroveň skončí, až se buď dostaneš na konec, nebo spadneš z obrazovky popáté za sebou, víš, že nejsi v prostředí, které ti bude líbit. Menace z roku 1989 je arkádní průšvih, který si asi nikdo nepamatuje právě proto, že nestál za zapamatování.

Jde o jednoduchou strkanici — tvoji postavou se pohybuješ po platformách, skáčeš na nepřátele (nebo kolem nich) a snažíš se dosáhnout cíle každé úrovně. Tematicky to vypadá jak když by někdo vzal generické sci-fi pozadí, správal si to jako drobné změny v barvě popředí a předstíral, že je to hra. Střílíš nebo útočíš, sbíráš předměty, postup je lineární. Nic na tom není přímo špatně — je to prostě fádní.

Problém začíná v ovládání. Postavička reaguje na vstup se zpožděním, které není ani inebriacké, ani charmantní — jen frustrující. Skákáš a padáš skrz platformy, co nejsou kde si myslíš, že jsou. Grafika je pixelová bez grácie, hudba repetitivní. Chybí tady ta pointovost, která z jednoduchých arkád dělá klasiky. Návštěvnost objektů, přesnost výzvy, jakákoliv zábava — všechno se mizí někam mezi úmyslem a provedením.

Menace není "zlá" hra — je to hra, která od začátku do konce vůbec není nic. Nesnaží se o humor, nemá osobnost, nezajímá tě příběh. Jsou lepší platformery z předchozího desetiletí, jsou lepší arkády z období, kdy to málo znamenalo více. Tohle znamená méně.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči na DOSBoxu jako všechny ostatní zapomenuté kusy z hromady her, kde každá druhá byla střelba bez duše. Kdyby existovaly páté hvězdy, tímhle bys jel jen na odpoutání.