Koolah

Zbraň proti nudě v horké letní devatenáctistovce? Starou disketu s Koolah, kterou vám vzal někdo ze spolužáků a nikdy vám ji nevrátil. Tahle logická arkáda si zaslouží být víc než zapomenutá kuriozita na stará smetišti softwaru.

Jde o logickou hru, kde ovládáte kulatou postavu — něco jako živý kulečníkový míček s očima — a musíte sbírat barevné prvky na úrovních, které se postupně komplikují. Herní svět nečeká na to, aby jste si sednuli a rozmýšleli jako v šachách. Všechno se pohybuje, vše na vás tlačí, a vy máte chvíli na to, abyste se zorientovali a udělali správný tah. Není to action v pravém slova smyslu, spíš nervózní logika na dobu omezení.

Ovládání je jednoduché — pohybujete se do čtyř směrů a sbíráte, co lze sbírat. Problém přichází, když zjistíte, že některé prvky jsou dosažitelné jen určitou cestou, a vy jste si ji právě zablokovali vlastním tělem. Hraní terčuje hlavou, ne reflexy. Lití znalostí bez přenosu zkušenosti neexistuje. Buď si cestu pamatujete, anebo zkusu v dalším pokusu. Vzhled je typický pro DOS era — pixelová grafika, kterou by zvládla i starší konzole, ale právě v tom je půvab. Zvuky jsou spíš dráždivé během déle trvajícího sezení, což není úplně bonus.

Koolah bylo součástí kultury arcade logických her, kdy nešlo o povinné akceleraci, ale o nalezení logiky pod časovým tlakem. V devadesátkách si hrály s tím děti, které měly rádce v herním časopisu a nemohly si koupit všechno, co viděly v televizi. Dnes je to přímá cesta do retro emulátoru pro ty, kdo chtějí cítit typický obsah sedmdesátého osmého roku na počítači osmadesátého osmého.

Není to hra, která by vás drásala na gauči s joystickem v ruce, ale je to poctivá zábava na tuším patnáct minut, když máte chuť si vzpomenout, jak se hrálo předtím, než se grafika a zvuky staly takovým cirkusem. Stojí za to si ji aspoň jednou zahrát, když už máte funkční emulátor a chvíli času.