Jinyong Fighter (金庸快打)

Číňané mají své kung-fu, my máme své tekutiny v lahvích. Jinyong Fighter je česko-čínský bastard, který se zrodil někdy v devadesátkách, když se v Číně začaly dělat hry podle knižní série Jinyonga a v Česku se zase vůbec nevedlo. Výsledek? Klasický sidescroller se zápasy, kde budeš mlátit pantáty v různých kostýmech.

Jde v podstatě o jednoduchou beat-em-upovkou záležitost. Postavy létají po obrazovce v pixelární grafice, kterou by v polovině devadesátek leckdo považoval za pořádný kus práce. Postava se pohybuje doleva a doprava, skáče, a pak jsou tady různé údery, které se kombinují do jednoduchých komba. Útočit se dá normálním způsobem, ale taky jsou tu speciální útoky — něco, co v těchto hrách vždy mělo kouzlo. Odpůrci jdou postupně, a když je všechny porazíš, je to hra u konce nebo pokračuje dál — v takovýchto hrách se to motá pořád stejně.

Hraní je přímočaré. Nejde o žádnou velkopáteční choreografii ani o hloubku. Seš tam, oni tam jsou, bijete se. Ovládání není svěží, animace jsou tuhé, a když tě zasáhne nějaký ten speciální útok protivníka, máš pocit, že hra tě trochu podrazila. Nic zákeřného, jen starý pocit z her, které se dělaly na koleni. Grafika není ošklivá, jen věrný odraz doby — prostě DOS.

V kontextu devadesátek byla taková hra normální záležitost. Nebyla to senzace, ale mohla tě zabavit, když ses nudil v počítárně. Dnes je to spíš kuriozita — důkaz, že i v Česku se někdo pokusil dělat interaktivní kung-fu, i když vlastně nikdo nevěděl, co přesně dělá. Hra se totiž nezakořenila v paměti jako třeba Double Dragon nebo Final Fight. Prostě tam byla a zase nebyla.

Pokud si chceš užít chvíli retro zábavy bez velkých nároků a bez pretenze, že tady bude nějaké mistrovství, najdeš si ji v emulátoru a strávíš s ní půl hodiny. Je v tom něco aromatického — hrát hru od neznámých tvůrců v DOSu, která se chce tvářit jako brazilský karneval kung-fu. Léčí to nostalgii více než herní kvalita.