Infiltration to IBM Headquarters

Infiltrace do budovy IBM — takový byl plán. Realita byla, že jsem se na MS-DOS potuloval tmavými chodbami a snažil se nezazvednout zbytečný alarm, zatímco můj počítač chrčel jako starý chladič. Hra z roku 1987 bez jména výrobce, kterou dnes snad zná jen pár archivářů starých her.

Jde o stealth akcí, kde se plížíš místnostmi v prvoosobovém pohledu. Cíl je jednoduchý — dostat se dovnitř, sejmout si co potřebuješ, a zmizet. Nejde o vypálení si cestu kulomety. Spíš o tom, zda vidím strážce dřív, nebo on mě. Grafika jsou holé čáry a čtverce — budova vypadá jako stavební plán, ne jako fotorealistické počítadlo. Ale právě v tom je ta zvláštní krása; tvoje představivost si domyslí víc, než by kdo kdy nakreslil.

Ovládání je příkazy psané do příkazové řádky. Ne klikání myší, ne moderní WASD, ale poctivé: „go north", „take card", „wait". Je to jako textovka, která se vypráví skrze jednoduché grafické schéma. Pomalé, přesné, někdy frustrující — když zapomeneš přesný tvar příkazu, hra ti nic neodpustí. Zatímco hlídač jde chodbou blíž a blíž.

Proč si ji pamatujeme? Protože v osmdesátých letech tohle byla futuristika. Počítač, kterým se infiltruješ, je sama IBM. Hra se pocitově blíží neskutečnému atmosférickému napětí — nejsi superhrdina, jsi člověk v kancláři, kde se nesmíš nechat vidět. Její primitivnost není chybou, je to záměr. Atmosféra si vypůjčuje z technothrilleru a studentského hákování, které se v tu dobu valilo po Síti jako nová droga.

Dnes si ji zahrát znamená koukat se na malý monitor s černým pozadím a zeleným textem a snažit se pochopit logiku místností, která není nikdy popsaná. Není to relaxace, je to jako rozluštit šifru. Pro někoho úkol do vyučování, pro někoho návrat do doby, kdy počítač nebyl zábavní park, ale tajemství. Když máš trpělivost a rád přemýšlíš, vrch Infinity zstane v paměti déle, než si myslíš.