I.C.U.P.S

Nemůžu ti říct, jak se jmenuje tvůj nepřítel, kde přesně se děj odehrává ani jak přesně chladíš svoje Spectrum. I.C.U.P.S je hra, o níž se ztrácí všechny stopy — titul, rok vydání, tvůrce. Jako by vznikla v nějakém paralelním vesmíru osmdesátých let a pak zmizela bez návratu.

Tohle je právě ono období, kdy si každý vydavatel nemusel pečlivě evidovat, kdo co naprogramoval a kdy to vyšlo. Zaletovalo to na pultu obchodu, někdo si to koupil za pár liber, zahrál si to v noci, a pak byl weg. Bez Googlu, bez archivů — jen díky případným fandům, co si hru někdy pořídili a pamatují si ji dost na to, aby ji někdo zaregistroval.

Na ZX Spectru se rodila spousta experimentů. Někdy se líbily, někdy ne, ale vždy měly tu chuť něčeho, co se nerušilo committee či marketingem. Bez videí recenzí, bez spoilerů na fórech — jen ty, hra a monitor. I.C.U.P.S měla šanci být přesně taková: něco, co tě překvapí nebo frustruje čistě svou vlastní logikou. Tahle hra se ale rozplynula jako kouř.

Dnes, když si ji spustíš v emulátoru, nevíš, co čekat. Není kontextu, není průvodce, není vymýšleného příběhu od fanoušků. Je tu jenom ty, hra a její čistá mechanika — pokud se jí vůbec rozumět dá bez návodu, který se bohužel ztratil.

Pro dnešního hráče to znamená jednu věc: vyzkoušet něco pravdu retro. Bez instrukcí, bez spoilerů, bez všeho. Přesně tak se hry hrály, než se internet rozhodl, že všechno musí být zdokumentované a okomentované. I.C.U.P.S je epigramem na dobu, kdy hra byla jen hra — bez záznamu, bez paměti, bez dědictví.