Rok 1993, Hanna-Barbera zažívá renesanci zájmu a někdo si říká: pojďme udělat hru o Huckleberry Houndovi. Výsledek byl přesně takový, jaký bývá, když se k licenci přisaje studio, jehož jméno dnes nezná skoro nikdo.

Quex Development vsadil na plošinovku v prostředí jakéhosi filmového světa — příběh točí kolem ukradených Oscarů a diamantů, Huck skáče přes překážky v kulisách připomínajících filmové studio. Zní to roztomile. Bohužel zní to lépe, než to vypadá a hraje.
Ovládání je tuhé způsobem, který nezrcadlí záměr, ale nedbalost. Huck reaguje s tou zvláštní setrvačností, jakou znají hráči špatných DOSových plošinovek — skočíš a chvíli čekáš, co se vlastně stane. Nepřátelé se pohybují podle vzorců, které jsou předvídatelné, ale ne ve smyslu férovém, spíš ve smyslu unaveném. Level design nenabízí žádný moment, kdy byste si řekli: to byl nápad. Grafika sedí někde mezi průměrem a zapomenutelností, animace protagonisty jsou úsporné do té míry, že Huck vypadá spíš jako posuvný obrázek než postava.

Licencované hry z té doby měly pověst zaslouženou. Většina existovala proto, aby zaplnila regál vedle kazety s filmem nebo komiksem — ne proto, aby někdo trávil čas u monitoru. Hollywood Capers je ukázkový příklad: hra, která nijak nezradí Hucka jako postavu, protože mu nedá příležitost být čímkoli. Modrý pes v klobouku prostě skáče a sbírá věci, bez osobnosti, bez nápadu, bez ničeho, co by připomínalo karikaturu, kterou jsme kdysi sledovali v televizi.

Dnes má smysl ji spustit jediným způsobem: jako dokument doby, kdy licenční poplatky šly jinam než do vývoje. Pokud vás baví archeologie DOSových plošinovek a chcete pochopit, proč nás tehdy tak těšily hry jako Jazz Jackrabbit — tohle je pěkný záporný příklad. Rychle pochopíte, co fungovat nemá. Na webu ji dohrajete za odpoledne, pokud vydržíte.