Green Sonja

Když si vložíš Green Sonju do Spectra, čeká tě jedna věc: rozhodnutí. Hra ti skoro hned na obrazovku vypluje postavičku, kterou musíš provedením několika prudkých pohybů dostat do cíle. Zní to jednoduše. Taky to je jednoduché — a tím paradoxně i záludné.

Green Sonja patří mezi ty osmdesátkové tituly na Spectra, které tě nejprve pudí k myšlence, že jsou to jen kousky podřadnějšího softwaru, protože ani nevíš, v jakém žánru se pohybuješ. Akce? Logika? Střílečka? Nic z toho není úplně správně. Hele se na obrazovku — vidíš jednoduchou scénu, postavu a to je vlastně vše. Úkol je nakupčit se mezi překážkami, sbírat věci nebo prostě dospět z bodu A do bodu B bez aby tě něco srazilo nebo zlomilo.

Ovládání je primitivní v nejlepším slova smyslu. Pár tlačítek, pár směrů, a pak už je to jen o soutěži mezi tvoji reflexem a programem. Spectrum není zařízení, které by se pyšnilo akcí bez latence — čekáš tu tedy na zadrhnutí, na ten chvilkový zpoždění mezi příkazem a reakcí. Hraje se to spíš jako stará automatomyčka než jako moderní akční hra. Někdy to funguje, někdy si připadáš jako podvedený.

Green Sonja není hra, kterou bys vzpomínal kvůli nějaké převratné mechanice nebo geniální zápletce. Je to prostě jeden z těch titulů, které byly na katalogu, které si někdo koupit mohl a zahrál si je v dlouhém zimním odpoledni roku 1985 nebo 1986. Nic revolucionárního, ale také nic zvlášť strašného. Jen spíš zapomenutelná.

Dnes si ji zahrát můžeš spíš z kuriozity nebo pokud sbíráš Spectrumové raritky. Emulátory ti ji pouští bez problémů, a když ti chybí retro atmosféra bez hlasitých efektů a zbytečných zvuků, tady ji máš. Očekávej ale spíš zklamání než znovuobjevení. Někdy ty hry z minulosti zůstávají zapomenuté z dobrého důvodu.