Gauntlet

Rok 1988, pět odpoledne, máma volá k večeři a já mám za sebou teprve čtvrtou místnost ze čtyřiceti. Gauntlet byl v arcádách fenomén — a když se PC verze objevila u nás doma, bylo jasné, že do tý kuchyně půjdu pozdě.

Gauntlet od Atari je dungeon akce v pohledu shora, která si půjčila arkádové DNA a přenesla ji na domácí počítače. Čtyři postavy s odlišnými vlastnostmi — válečník, elf, čaroděj, valkýra — procházejí labyrinty plné monster, sbírají klíče, hledají východ a snaží se přežít. Příběh tu hledat nesmyslíte, to by byl omyl. Gauntlet je o pohybu, reflexech a rozhodování pod tlakem.

Ovládání je přímočaré — pohyb, střelba. Jenomže ta zdánlivá jednoduchost zakrývá docela záludný systém. Zdraví totiž ubývá neustále, i bez nepřátel, takže každá vteřina stojí. Jídlo léčí, ale nepřátelé ho rádi zničí dřív, než se k němu dostanete. Generátory monster chrlí nové vlny tak dlouho, dokud je nezlikvidujete. Kdo to nevěděl, zjistil to tvrdě — a většinou pozdě. PC verze tehdy trpěla tím, čím trpěly skoro všechny arkádové přepisy: zvuk byl chudší, rychlost závisela na procesoru, a bez druhého hráče se část kouzla ztratila. Ale základ fungoval.

Co Gauntlet přinesl, bylo tehdy legitimně nové. Kooperace až čtyř hráčů v jednom prostoru, permanentní tlak, žádné životy jako záchranná síť — jen vaše skóre a ubývající energie. Na to byl rok 1988 dost odvážný. Dnes ta arkádová brutalita nezestárla špatně, jen se přiznala k tomu, čím vždycky byla: hra navržená k vysávání mincí, přeložená do prostředí, kde mince neplatíte. Délka jednotlivých map je krátká, rozmanitost nepřátel omezená. Kdo čeká hloubku moderního dungeon crawleru, bude zklamán. Kdo čeká čistou akci bez omluv, dostane přesně to.

V prohlížeči dnes Gauntlet sedne každému, kdo chce dvacet minut nekomplikované řežby a trochu nostalgické bolesti. A taky těm, kteří si chtějí připomenout, jak moc záleží na jednom špatném rozhodnutí, když vám zdraví tiká jako odpočítávací bomba.