Když si člověk vezme joystick a vybere si v menu „Advanced Mission", čeká ho něco mezi simulátorem a arkádou, která ví, co chce — a to je letět, koulet a střílet. Fighter Bomber z počátku devadesátek je to, co vznikne, když se tvůrci rozhodnou, že hráč nebude koukat na instrumenty, ale na то, co se děje za plexisklem kokpitu.
Jsi pilot stíhačky, která má vzhled spíš nějaké západní konstrukce. Letíš nad mapou v ikonické ptačí perspektivě, cíle jsou před tebou jako soupis povinností — budovy, místa, občas protivzdušná obrana. Není tu půl hodiny dlouhých tutoriálů, co je waypointů a jak se nastavují pedály. Vzlétneš, orientuješ se po krajině a začneš bombardovat či střílet, jak se ti to líbí. Hra předpokládá, že víš, jak se letí, nebo si to rychle osvojíš.
Ovládání je jednoduché až do té doby, dokud si neuvedomíš, kolik toho musíš stihnout najednou — držet výšku, navigovat, koukat na palivo, nadzvedávat nůž na cíl a hledět, aby tě nezavřely protivzdušné dělo. Joystick nutí nějaké rozhodnutí provádět s oběma rukama, klávesnice je tam pro druhotné akce. Není tu nic měkkého, nic indulgentního. Hra ti dá dvanáct minut, aby ses zapotil, a pak už. Kdyby ses zbortil, začínáš znovu. Na Dosovém hardware to bylo poprvé takto vypečené — přesné, netrpělivé.
To, co si pamatujeme, je právě ta tvrdá lehkost. Zbavit se balastů UI a nechat hráče řešit — létat nebo padat. Fighter Bomber z toho vytěžil všechno, co šlo. Grafika není fotorealistická, ani to neznamenalo, že by vypadala šedivě — spíš je tam barva v rozumné míře, čtivě a bez lamentování. Zvuky motorů a zábleskù nejsou symfonií, ale dělají své.
Dnes? Hra se začne zasekat, ale jen když si ji vezmeš do nějakého moderního emulátoru bez vylepšení. Naopak — zkus si ji v prohlížeči přes Dosbox.com, a zjistíš, že mise nejsou nezapamatovatelné, ale dostatečně tvrdé na to, aby tě zaměstnaly chvilku. Není to simulátor, který by tě učil, ale hra, která tě neochrání. To je přesně to, co se čtyřicátníkovi líbí.
old