Enterprise

Startuješ na palubě lodi, kterou ovládáš jako kousku šlendriánu. Enterprise z roku 1989 je střetiště ambicí — chce být sci-fi akcí, ale nakonec to je spíš elektronická ruletka, kde štěstí rozhoduje víc než reflexy.

Jde o arkádní stříleč v duchu galaxioidů, kde pilotíš vesmírnou loď a hledíš zničit co nejvíc nepřátel, než tě rozsekají na cousky. Herní pole se posouvá, nepřátelé přilétají ze všech směrů, ty střílíš a snaží se něco ozbrojit nebo alespoň dlouho vydržet. Těch devadesát minut není dlouho — hra je tvrdá jako rozpálená deska.

Ovládání je jednoduché až primitivní, což by nemuselo vadit, kdyby se nepárl s malinkou lodí, kterou se pohybuje jako by měla závraty. Nabírám si vítězné příznaky páru z obličeje — neboť tohle není hra, která by ti dala čas na taktiku nebo učení. Buď máš z počátku intuici, anebo se během prvních minut scvrkneš na krvavou skvrnu. Nepřátelé se objevují bez jakéhokoli upozornění, jejich palba se zdá nahodilá a nair nepředvídatelná. To není obtížnost. To je frustrace v pixelech.

Svým způsobem je Enterprise symbol určité éry — doby, kdy hry neměly čas na průběžné poučování a kdy jeden špatný pokus znamenal začátek od nuly. Grafika je prostinká, zvuky jsou spíš pojistkou proti usínání než něčím, co by tě do akce vtáhlo. Nedá se říct, že by hra něco přinesla genialního. Je to spíš fossil, který připomíná, proč arkádní střílečky brzy přejaly place strategičtěji postavené tituly.

Dnes si ji zahraju jen proto, abych pocítil to, jak brutální byly nároky starých her. Pokud jsi zvyklý na moderní ukazovatele, tutoriály a povolné křivky obtížnosti, Enterpris tě chytne za krk a hodí tě do hlubin bez záchranného pásu. Není to skvělá hra. Je to hra, která si vás vezme, co má, a pak vám dá pár minut na sbohem.