Yuphex

Když se otevře úvodní obrazovka s pixelartovým nápisem a začne hrát syntetická hudba, víš hned, že to bude něco zvláštního. Yuphex z roku 1994 je arkáda, která tě vrhne do barevného blbýrny bez větších vysvětlení a čeká, co s tím uděláš.

Ovládáš malého panáčka uprostřed obrazovky, který má za úkol sbírat padající objekty a vyhýbat se ostatním. Obrazovka se postupně zaplňuje nejrůznějšími tvary a barvami — někdy jsou to body, někdy hvězdičky, někdy zbytečně složité symboly. Hraje se to spíš na reflexy a náhodu než na strategii. Hra se rychle zrychluje, dokud si není vlastně vůbec jasné, co se vlastně děje a proč bys měl pokračovat.

To je zároveň největší problém. Yuphex nemá žádný příběh, žádný cíl, kterému by ses věnoval s vášní. Sbíráš body, čísla rostou, zvuk se změní, a pak už jen čekáš, až skončíš. Ovládání je přesné, grafika je čitelná, ale po deseti minutách máš pocit, že jsi viděl všechno, co hra nabízí. Opakování se pak cítí nudné, ne addiktivní.

V devadesátkách bylo podobných her hromada — souboj se změnou rychlosti a složitosti, nic víc. Yuphex do nich zapadá bezbarvě. Není špatný, ale není ani zajímavý natolik, aby tě táhl zpátky. Chybí mu ten háček, který z prostých arkád dělá klasiky — ať už je to ústav, nečekané mechaniky nebo aspoň dobrý groove v hudbě.

Zahrát si ji můžeš z nostalgie, pokud tě baví staré DOS arkády bez větších nároků. V prohlížeči běží bez problémů, tak je to otázka pěti minut a rozhodnutí, jestli chceš pokračovat. Pravděpodobně ne.