Yumemi

Když vejdeš do Yumemi, zjistíš, že je to průběh, ne hra v tradičním smyslu. Neexistují zde úrovně, skóre ani herní mechaniky v klasické podobě — pouze pohyb myší po obrazovce a klikání do chvíle, kdy ti dojde trpělivost. Je to spíš interaktivní skica než dohratelný titul, a právě v tom spočívá jeho zvláštní osud.

DOS era 1995 přinesla Yumemi jako experiment pánů bez uvedeného jména. Projdeš cyklus pohybu postavičky, která se pohybuje dle tvých pokynů. Barvy jsou nudné, zvuky minimální, a celý dojem je jako koukat na nejstarší animaci, kterou ses kdy snažil ovládat. Chvíli si myslíš, že se tu něco stane — že to vede někam — ale realita je podstatně nudnější. Jen pohyb, jen čekání.

Mechaniky jsou tam, ale jejich smysel zůstává skrytý. Nedostaneš zpětnou vazbu, nedostaneš cíl. Ovládání je intuitivní, ale také zbytečné — bez vytyčeného cíle jsou tvé akce pouhým hraním si s pixely. Toto bylo experimentem v éře, kdy se osobní počítače teprve učily být zábavou, a Yumemi je důkazem, že ne všechno, co se dalo naprogramovat, mělo být vydáno.

Dnes se na ni kouká jako na kus DOS prehistorie, zajímavostí pro sběratele digitálních kuriozit. V archivech emulátorů ji naleznete bez potíží, a pár minut hraní stačí na to, aby sis uvědomil, proč ji nikdo nevydal pod svým jménem. Není to špatně ve smyslu technické chyby — je to jen neurodné a směrované do prázdna.

Zahrát si ji dnes stojí za to jedině z archivního zájmu. Jestliže tě zajímá, jak vypadala počítačová zábava, když si vývojáři ještě hledali cestu, Yumemi je přesně to — hlasitý krk v poušti bez ozvěny. Otevřeš si ji v prohlížeči skrze emulátor, pozorů ji dvacet minut a pak ji zapomeneš. Právě to z ní dělá fascinující relikt.