Slime

Jsou hry, které si zapamatuješ proto, že byly všude, a pak jsou ty, co tě prostě jen fascinují svým nesmyslně jednoduchým nápadem. Slime z roku 1991 patří určitě do druhé kategorie.

Hrajes za lepkavou křemílku, která musí projít několika úrovněmi plnými překážek a nepřátel. Cíl je klasicky jednoduchý — dostaneš se z bodu A do bodu B, sesbírá předměty, vyhneš se věcem, co tě zabíjejí. Zasazení je totální nuda: generické pozadí, standardní spriteři, nic divadla. Hra se odehrává v DOS okně a vypadá, jako by ji někdo programoval v pátek večer, když už neměl energii na něco složitějšího.

Ale tady je to zajímavé — ovládání je děsivě limitované, ale právě to tvoří celý národ hry. Máš pár pohybů, můžeš skákat, plazit se, lepit se na stěny. Hra se skutečně jmenuje Slime, takže ta lepkavost není jen названí — je to mechanika. Pohyb terče je občas frustrující, protože timing na skocích si zapamatuješ jen po deseti pokusech. Difficulty curve neexistuje; hned v prvních úrovních tě čeká cosi, co vypadá jednoduše, ale zabít tě to bude dvacet minut. Nejde to o dovednosti, ale o to, že prostě nevíš, jak má tahle cvok reagovat.

Slime zůstala vzpomínkou především proto, že byla na shareware diskách, které se kulovaly mezi posedy. Nebyla dobra dost na to, aby ji někdo nezapomněl s chutí, ale byla tu, takže se hrála. Střižily ze staršího hardwaru ale bez nadsázky — ani na 386 to nebylo grafické představení. Dnes vypadá jako něco, co by mohlo běžet na kalkulačce.

Nechat si dnes zahrát Slime má smysl jedině když si chceš připomenout, jak vypadaly plošinovky, když si tvůrci mysleli, že stačí jen mechnika bez obsahu. V prohlížeči ji zvládneš za půlhodinku, a pak si na ní vzpomeneš jako na zvláštní případ — hru, která se pokoušela být něčím, ale skončila jako ztracená epizoda DOS éry.