Paco El Hare vs Los Marcianos Siderales

Když se otevře úvodní obrazovka a místo něčeho čitelného vidíš smotanou grafiku a text, který vypadá, jako by jej někdo napsal do editoru a zapomněl na okraje, víš, že tě čeká něco zvláštního. Paco El Hare vs Los Marcianos Siderales je výtvorem doby, kdy se každý myslel, že zvládne vytvořit adventuru, pokud má k dispozici počítač a víru v svoje schopnosti.

Jde o pointn-and-click adventuru ze zemí, kde tato slova znamenala především "klika na věci a hádam se, co se stane". Hraješ za zajíce jménem Paco, který se musí postarat o marťany — protivníky či může i spojeníce, to já tě nechám s tím poprat. Cílem je projít zbytkem hry bez jasného pojetí, co přesně se od tebe chce, protože průvodce tu prostě není a dialogy jsou často záhadou samo o sobě.

Ovládání je překvapivě jednoduché: klikáš na inventář, klikáš na věci v prostředí, snažíš se kombinovat předměty s nadějí, že třeba něco bude dávat smysl. Hratelnost je otázkou trpělivosti. Některé logické řetězce jsou relativně intuitivní, jiné tě dovedou k frustraci, protože se chov hry řídí logikou, která existuje pouze v hlavě tvůrce. Grafika je prostá, animace tuhá, zvuk skoro až humanitární pokus o digitální zvukový design.

Hra přežívá především díky svému podivnému kouzlu. To se obvykle děje se starými nezávislými projekty — právě ta naprostá nepolíšenost a netušení, jak dopadne, dává věci zvláštní charm. Nejde o masterpiece, jde o artefakt. Zestárla všechno — grafika, soundtrack, ovládání — ale to jí neubírá na zvláštní čáru existenčního absurdismu.

Dnes se do ní vrací především sběrači kuriozit a těch, co mají potřebu prozkoumat zadní strany retro herního bedekru. Pokud máš rád adventury, kde nevíš, co se stane, a není to chyba designu, ale filosofie, pak si ji zahraj. Nemůže ti to vzít míň než dvě hodiny a maximálně ti vrátí zvláštní nostalgii za svobodou těch nejranějších dnů PC her.