Flippit

Flippit není hra, kterou by si člověk zapamatoval jako průlom. Je to prostá puzzle logika, která se do počítače dostala někdy v raném devadesátém a tichounce se zase ztratila. Kdyby existoval žebříček her, na kterých se nikdo nezajímá, Flippit by tam měl své místo pěkně vzadu.

Hra je vlastně jednoduché otočovací puzzle. Na herní ploše máš barevné kostky nebo dlaždice, které se otáčejí podle pravidel, která ti zpočátku nejsou zřejmá. Cílem je dosáhnout nějaké cílové konfigurace — obvykle shodné barvy, konkrétního vzoru nebo jiného geometrického uspořádání. Nic revolucionějšího, nic co by tě na obrazovce MSX nebo v terminálu neviděl už tisíckrát.

Hraní se točí kolem pokusu a omylu. Klikneš na dlaždici, něco se stane, zkusíš znova. Mechanika sama o sobě není špatná — je to jako Rubikova kostka na obrazovce, jen primitivnější. Problém je, že po pár úrovních pochopíš, že nejde o nějakou elegantní logiku, ale spíš o nudné patlání si s bloky, dokud se neseřadí správně. Hra ti nemá co říct, nemá atmosféru, nemá důvod, proč bys ji hrál zítra místo něčeho jiného.

V devadesátkách se podobné puzzle hry spouštěly jako součást sbírek shareware, časopisů na CD nebo jednoduše proto, že tam byly. Flippit je přesně takové: bezná, bez osobnosti, lehce zapomenutelné. Dnes vidíme, že ani čas ji nepamatuje. Nejde o klasiku, která by s lety nabyla hodnoty — je to spíš čin, kterého se všichni kolektivně schováme.

Pokud tě však nutí morbidní zvědavost a chceš vidět, co si mysleli, že je hra v roce 1992, Flippit je stále hratelný v prohlížeči. Najdeš tam jednoduchou logiku bez skrytého kouzla. Je to tak proměnlivé a bez sraček, až ti přijde podivné, že na to někdo věnoval čas.