Flippit

Flippit není hra, kterou by si člověk zapamatoval jako průlom. Je to prostá logická skládačka, která se do počítače dostala někdy na začátku devadesátých let a tichounce se zase ztratila. Kdyby existoval žebříček her, o které se nikdo nezajímá, Flippit by v něm měl své místo pěkně vzadu.

Hra je vlastně jednoduché otáčecí puzzle. Na herní ploše máš barevné kostky nebo dlaždice, které se otáčejí podle pravidel, jež ti zpočátku nejsou zřejmá. Cílem je dosáhnout určité konfigurace — obvykle shodné barvy, konkrétního vzoru nebo jiného geometrického uspořádání. Nic převratného, nic, co bys na obrazovce neviděl už tisíckrát.

Hraní se točí kolem pokusu a omylu. Klikneš na dlaždici, něco se stane, zkusíš to znovu. Mechanika sama o sobě není špatná — je to jako Rubikova kostka na obrazovce, jen primitivnější. Problém je, že po pár úrovních pochopíš, že nejde o elegantní logiku, ale spíš o nudné patlání s bloky, dokud se neseřadí správně. Hra ti nemá co říct, nemá atmosféru, nemá důvod, proč bys ji hrál zítra místo něčeho jiného.

V devadesátkách se podobné logické hry spouštěly jako součást sharewarových sbírek, časopiseckých CD, nebo prostě proto, že tam byly. Flippit je přesně takový: běžný, bez osobnosti, snadno zapomenutelný. Ani čas mu nepřidal. Nejde o klasiku, která by s lety nabyla na hodnotě — je to spíš věc, na kterou všichni společně zapomněli.

Pokud tě však žene morbidní zvědavost a chceš vidět, co se v roce 1992 považovalo za hru, Flippit je stále hratelný v prohlížeči. Najdeš tam jednoduchou logiku bez skrytého kouzla. Je to tak prosté a bez ozdob, až ti přijde podivné, že tomu někdo věnoval čas.