Domine

Dominují ti na obrazovce čtverečky, z nichž některé svítí, některé ne, a tvůj mozek si říká: co to sakra je? Domine na ZX Spectru je jedním z těch titulů, kterých bylo tolik, že je čas smazal. Nikdo o nich nedělá retrospektivy, nikdo je neredituuje — a ne proto, že by byly špatné, ale prostě proto, že mezi stovkami her pro osmibitu se ztratily.

Jde o logickou hru, kterou seš schopný pochopit během deseti vteřin, která však tvůj mozek drží v šachu dalších dvacet minut. Vidíš pole, vidíš cíl, vidíš, jak se věci pohybují (nebo ne pohybují, to záleží na pravidlech, která hra nikomu pořádně nevysvětlí). Hra si evidentně myslela, že budete postávat u ní s papírem a poznámkami. Někdy překvapivě fungují na Spectru tímhle způsobem — průzračný interface, žádné meníčko, žádné tlachání. Zvuky jako zvuky ze startovacího displeje Windows 95, ale ještě více metalické. Abyste si uvědomili, že počítač přemýšlí.

Hra nenabízí průběh, nýbrž sérii skládaček. Jedna za druhou, bez kontextu. Žádná zápletka, žádný příběh, kterým by ses orientoval. Jen ty, tvůj mozek a černobílá grid. Pokud jsi typ, který vydržel Sokuban nebo si hral Putt-Putt Golf na Atari, víš, co tě čeká. Pokud očekáváš hudbu či příběh, jsi na špatné straně osmdesátek.

Co na ní je zajímavé dnes? Především to, že Spectrum měl tisíce her a Domine byla jednou z těch, která nikdy nedostala druhý díl ani portování. Částečně si zaslouží zapomenutí — hraje se těžkopádně, pravidla nejsou zřejmá a chybí ti jakákoli zpětná vazba, zda jsi na správné cestě. Ale právě tato bezútěšnost z ní dělá něco, co jde pamatovat: byl jsem právě zkoušel decifrovat zbytečně komplikovanou logickou hru na počítači, který měl paměti jako vrabec.

Dnes si ji můžeš zahrát v emulátoru (FUSE nebo podobný) a ušetřit si papír. Pokud tě logické skládačky baví, minimálně si složíš několik levelů. Pokud ne, budeš koukat na obrazovku a přemýšlet, co si vlastně výrobce myslel. Obojí je v nějaké míře zábavné, podle toho, z jaké strany se na retro díváš.