digdug

Že se dá hrát tunel a kousat do nepřátel? To je vůbec první věc, kterou Dig Dug udělá s tím, koho jsem zvědavý. Namísto střílení nebo skákání si vezmeš pumpu a nafukuješ příšery, dokud neprasknou — a nebo se jich zbavíš tím, že na ně svalíš kus půdy. Je v tom něco půlkomického, půlgenius.

Dig Dug z roku 1983 je arkádová hra od Namiho přichycená do Atari 2600, kde hraješ malého kopyty a jmenuješ se, jak se jmenuješ — důležité je, že se prosekáváš skrz půdu a vyhýbáš se dvěma typům příšer. Jeden typ tě pronásleduje suverénně, druhý se chvíli váhá. Každá úroveň je vlastně jen různě uspořádaná mřížka tunelů, kterou musíš prohrabat, zatímco sbíráš body za ovoce a za ty zmrzené příšery.

Hraní je jednoduché na papíře — jsi pomalý, příšery nejsou rychlejší, ale jsou všudypřítomné. Pumpa funguje tak, jak se čeká: držíš tlačítko, příšera se nafukuje, pustíš, praskne. Část půdy na hráče padá, dá se tím oplatit pronásledovatele, pokud si přesně trefíš čas. V Atari verzi to není tak šikovné jako v původní arkádě — ovládání je trošku ospalé, hra na ploše trochu méně čitá — ale systém zabiják stojí.

To, co Dig Dug pořád drží nad vodou, je právě ta mechanika. V osmdesátých letech nebyla zvlášť originální — samotná arkáda vyšla už v roce 1982 — ale tady na Atari ji nikdo neokopíroval přesněji. Nejde o reflexy a přesnost, ale o logiku a čtení situace. Naučíš se, kde se vejdeš, který tunel stoupá a kterého dobré zachází skrz půdu bez ztrát.

Dnes si Dig Dug zahraješ v emulátoru nebo v prohlížeči bez problémů. Nejde o nic divoké, ale třeba osmdesátkář, co si pamatuje, jak to vonělo v herně, ocení, že se tenhle kousek archaické logiky vůbec zachoval. Hra se neunaví okamžitě, ale po pár kolech vidíš, co máš. Není to nic pro ty, co chtějí zážitek; je to pro ty, co si chtějí zahrát starou, funkční hru bez zbytečností.