Death Stalker

Když si vezmeš joystick a vidíš na obrazovce samotného Death Stalkera postávat v temném hradu, víš, že antes než do puzzle-plošinovky se bereš do něčeho, co se vůbec nechce vzdát. Jde o britskou produkci pro ZX Spectrum z osmdesátých let, kdy tyhle věci vycházely za pár liber a hráči si je s někým vyměňovali na kazetu.

Jsi mysteriózní postava — právě Death Stalker — a tvůj cíl není jednoduchý: musíš se probíjet temným labyrintem hradu plným překážek a nepřátel, sbírat předměty a dostat se do dalších místností. Klasická plošinovka s prvky explorace. Žádná extra fanfára, žádné cut-scény — jen obrazovka, postava a věc, kterou musíš udělat. Spektrum na tom mělo omezené paměti, takže tvůrci měli hlavu jak ze železa na efektivitě.

Hraje se to joystickem nebo klávesnicí — záleží na nastavení — a tahle volba není zbytečná. Polštár Spektra nebyl zrovna nejpřesnější nástroj, a tak když skoči o půldruhého bloku vedle toho, kde ses chystal, viny je hra i tvoje klikání. Pohybová fyzika je tvrdá a neústupná. Nechyběl by větší prostor pro zkušenost, ale přesně tímhle se ty hry ze Spektra lišily od jejich konkurence — byly tvrdé, neměkké, bez pardon.

Death Stalker je dnes především dokument své doby. Není to révní tah, který by přepsal dějiny žánru — je to naopak znamení konzumentství a improvizace britské indie scény, kde si fanoušci hry psali sami, vydavali je na kazetách s papírovým obalem a čekali, co se z toho vylíhne. Vizuálně je to dnes už těžko čitelné, hudba se nepamatuje, ale ta tvrdost — ta zůstává.

Dnes si ji zahraješ, chceš-li pochopit, jak retro plošinovky fungovaly v éře, kdy grafika nebyla zbývajícím rozpočtem ani nešťastným přízrakem, nýbrž jedinou možností. Není to zábava v moderním slova smyslu. Je to spíš stopa po tom, jak věci dělali někdy, když nebylo zbytí.