World Class

Máš before sebou sportovní hru z roku 1987, kdy si tvůrci mysleli, že všechny Olympic disciplíny vejdou na jednu disketu a ještě zbyde místo na něco k smíchu. World Class je přesně tímhle pokusem — ambiciózní, naivní a svým způsobem okouzlující v té své beznadějnosti.

Jde o simulaci atletických disciplín vyzbrojené minimalistickými smyčkami a tlačítky. Sprinty, skok do dálky, hod oštěpem, překážky — standardní olympijský balíček přeložený do řeči pixelů a zvuků, které tvoji Sound Blaster zapiští jako na povelení. Postavička se pohybuje v profilech, obraz není nikdy nic víc než funkční. Grafika tu není umění, je to pracovní hábit.

Hraní se svádí na jednoduchost. Zmáčkneš tlačítko, postava se rozběhne nebo se naaranžuje do skokové pozice. Načasování je všechno — stisknout v tu správnou chvíli, aby skok padl dál nebo sprint skončil nejrychleji. Bez finesy, bez animací, které by tě odvádály. Čistá mechanika, která funguje nebo nefunguje. Chvilkami je tahle přímočarost až osvěžující — nejsi zaneprázdněn menu nebo Cut scenami, jen ty, tlačítko a desítiny centimetru na pixelové pásce.

Jenže takhle prostá hra se stará hůř než něco složitějšího. Když se ti nezdaří skok, cítíš se frustrován spíš než motivován. Když zvítězíš, přičíhne ti stejné těch pět disciplín a znovu. Zábava se střídá s nudou pořádně často. Hra na sebe berla příliš, ambice jí překročily možnosti. Tohle není portrét sportu, je to načrt.

Dnes ji hraní jen z archivního zájmu — abys věděl, jak jsme si zábavu dělali, když jsme měli deset let a nic jiného k dispozici. V prohlížeči si ji vezmi na půl hodinku, abys si připomněl, jak devadesátky chutnaly, až se pak vrátíš k něčemu, co bylo když tak trochu líp vymyšleno.