Pako

Pako je jednoduchá věc. Jdeš po bludišti, sbíráš tečky, utíkáš před duchy. Slyšíš to? To je přesně Pac-Man, jen o něco divočejší. Jenže tady ti nikdo hru neukončí, když tě chytí. Tady se jen stane, že jsi zase v tom samém bludišti a čekající protivníci se nejspíš smějí.

Devadesátkový klon s minimálními ambicemi, který dvě tři úrovně vypadá slušně, pak si ale uvědomíš, že se opakuje. Hra běží v jednoduchém režimu, kde se pohybuješ po mřížce a sbíráš barevné puntíky, zatímco tě čtyři nepřátelé pronásledují podle poměrně hloupé umělé inteligence. Dosáhneš určitého skóre, úroveň se zopakuje s prvky navíc — nepřátel je víc a jsou o něco rychlejší. Nic zásadního. Všechno vypadá, jako by to někdo ve dvě odpoledne narychlo splácal.

Ovládání je klasické — šipky a máš se kam hýbat. Žádná gesta, žádné jemnosti. Hra tě pustí dovnitř a víc se ti nevěnuje. Grafika je prachbídná, zvuk (pokud vůbec zazní) působí jako alarm na nádraží. Hraní samo o sobě není nepříjemné — je to jako papírový model něčeho, co už desítky let funguje. Ale proč bys sahal zrovna po tomhle, když originál dodnes obstojí?

Pako patří do kategorie her, které vznikly proto, aby vznikly. Zahraješ si ji leda z nostalgie po klonech, které se válely na každém počítači v osmdesátých a devadesátých letech. Netrefuje se ani do humoru, ani do zajímavosti, ani do inovace. Prostě existuje, jako by čekala na něco lepšího.

Když si chceš zahrát něco v retro stylu, existují tisíce lepších voleb. Pako stojí za zkoušku jen jako příklad toho, co se dělo s klony v roce 1994 — kdy se snaha skoro úplně vytratila. V prohlížeči se spustí, ale lepší je kouknout na něco jiného.