Mars Attacks

Když v devadesátkách přišel úkol bránit Zemi před invazí plastových mužíčků s obřími mozky, věděl jsem, co mě čeká. Mars Attacks je převtělením kultovního filmu Tima Burtona do počítačové hry, která se nezaměřuje na hloubku zápletky, ale na čistou zábavu z masakru.

Jde o klasickou real-time strategii v duchu Cannon Fodder — ovládáš skupinu vojáků přes vrchní pohled a posíláš je mazat marťanské útočníky. Cíl je jednoduchý: přežij vlny nepřátel, sbírej munici a zbraně rozházené po mapě, obrana se pozvolna zvyšuje. Nejde o nějakou hlubokou taktiku, spíš o udržování pořádku a střelbu ve správný čas.

Hratelnost je chytlavá právě proto, že není komplikovaná. Klikneš, vojáci jdou, střílí, umírají. Chvílemi to připomíná spíš arkádu než strategii — je to víc o reflexech a pozorování, kam se nepřítel sune, než o budování základny nebo sbírání surovin. Grafika je pixelová, prostá, takřka karikaturní — přesně jak sluší atmosféře burtonovského kýčovitého sci-fi. Zvuky? Zbraně klikají, exploze syčí, Marťani piští. Nic velkolepého, ale drží to pohromadě a baví.

Dnes je to jednak kuriozita a jednak věrný kousek devadesátkové počítačové kultury. Hra nestárne špatně, protože nikdy nepředstírala víc, než je. Bez pretenzí, čistá akce. Oproti velkým strategiím té doby to byla spíš drobnost stranou, kterou bylo možné koupit za pár korun ve výprodeji.

Dnes se na ni podíváš už jenom přes web, v DOSBoxu, a užiješ si tu retro lenost bez nudy. Není to hra, která by tě chytila za krk, ale když tě jednoduché věci bavily včera a baví tě i s přidanou porcí nostalgie, Mars Attacks má své místo. Oblíbená je mezi těmi, kdo si pamatují dobu, kdy byla zábava s počítačem opravdu jen o tom — o zábavě.