Manor

Manor se hraje jako dungeon crawler, ve kterém si nejdřív vyrobíš postavu — konkrétně si vybereš z pár tříd a nastaví se ti pár čísel, která reprezentují dovednosti. Pak máš čistou hrací plochu, temný prostor, ve kterém se orientuješ pohledem z první osoby. Vidíš málo, zjišťuješ všechno postupně.

Hra je střet mezi tím, co by měla být simulací fantasy světa, a mezi tím, co technicky zvládne počítač z roku 1986. Pohybuješ se v bludišti, střetáváš se s bytostmi, které se chcípají ve chvíli, kdy jsi si vědom jejich přítomnosti tak akorát. Combat je turnový, takže se střílíš, čekáš, co udělá protivník, případně se vzdaluješ nebo se jinak nechováš. Magii si střílíš jako dovednost — máš jí málo, takže ji ztrácíš postupně a musíš na ni dávat pozor. Prakticky všechno je omezené: zdraví, magické body, další věci. Hra tě nutí kalkulovat.

Vzhledově je to černobílá hrouška s čárami na obrazovce. Textů a čísel. Žádný lesk, žádná animace. Čteš si instrukce, rozumíš systému, nebo jdeš na selhání. Jsou tu chyby — částečně logické, částečně hloupé — které ti padají do cesty právě proto, aby hra byla obtížnější. Není to záměr, je to chyba v tvorbě, ale svým způsobem to k práci patří.

Manor není hra, kterou bys si užíval pro příběh nebo dialogy. Řekl bych, že to ani nemá ambice být. Je to hra pro ty, kdo baví číslata, plánování a pokusy a omyly. Když ti vyjde kombinace, kterou sis vymyslel, a postava přežije, máš výhru. Když zemřeš na hlouposti, beru si to jako důležitou informaci pro příště. Občas tě to bude dřít.

Dnes se to hraje spíš z archivárního důvodu. Je to kus historie, jak vypadaly adventury na PC na začátku, když se ještě nehrálo na efekt, ale na funkci. Nejsi to vy vy, je to kus papíru se čísly. Pokud ti sedí staré systémové RPG a nejseš zvyklý na to, aby hra pořád vysvětlovala, co děláš, tak to zvládneš. Pokud chceš příjemný zážitek, vezmi si něco jiného.