Hextris

Čtvercová deska, barevné tvary, které padají shora dolů. Tohle není Tetris, přestože to na první pohled vypadá tak. Hextris z roku 1991 vezme známou formuli a překroutí ji v jiném směru — doslova. Místo čtvercové mřížky hraji na šestiúhelníkové desce, kde padající díly nejsou čáry a kostky, ale znovu šestiúhelníky a jejich kombinace.

Jde o logickou logiku podobného ražení jako Tetris, akorát s menší průstupností. Cíl je totožný: skládat padající tvary tak, aby se vám zaplňovaly řady a zmizely. Čím déle obstojím, tím rychleji padají nové díly. Ovládání je jednoduché — stříšky pro rotaci a pohyb, prostoru pro rychlý pád. Na papíře je to sympatické.

Problém? Šestiúhelníková deska děsně mate. Není to jen jiný úhel pohledu — je to jiná geometrie, která mozku trvá dlouho, než ji akceptuje. Díly padají směrem dolů, ale orientace, kterou intuitivně čekáš, není taková, jaká je. Není zde prostor pro hratelné překvapení, spíš frustraci z toho, že tvůj mozek předvídá blbě. Po pár minutách chápu, co se děje, ale ty první minuty jsou nepříjemné.

Grafika je ascetická, stejně jako zvuk. Tlukot padajících dílků, tiché zvučky při zaplnění řady — nic extra, nic matoucího. V devadesátkách to stačilo. Zestárlo to, jak stárne všechno, co bylo jednoduché, ale to není vina hry.

Dnes to není nic zvláštního. Není to špatné, ale ani zajímavé. Jestli máš rád Tetris a chceš něco podobného, ale chceš se prvně trápit s geometrií, která ti nejde do hlavy, tady to máš. Všichni ostatní si raději vezou originál.