Break Machine

Něco mezi pinballem a Breakoutem, ale bez kouzla obojího. Break Machine je taková ta hra, která v devadesátkách skončila v kópi za pět korun a rychle ji zapomněl i ten, kdo ji koupit šel.

Máš míček, který se odráží po obrazovce mezi překážkami a tvým ovladatelným párem. Cíl je starý jako sám počítač — rozbit všechny kostky, které se ti představí, a neztratit zájem mnohem dříve, než hra skončí. Break Machine si vezl veškerou příslušenství této kategorie: stupňované levely, různě chytré odpaly a sklouzavky, které míčku mění směr. Když to vyšlo, byla to zábava na chvíli.

Jenže právě tady je ten malý problém. Fyzika míčku je předvídatelná až nudná, a přitom zrádná — ne tak, aby vás to žralo a nutilo zkoušet znova, ale tak, aby vás to prostě nebavilo. Zvuky jsou špinavě elektronické, bez nádherného zvonění či charakteru. Grafika je ploché barevné tvary bez osobnosti. Čekáš, až se něco zajímavého stane, ale nic se nestane. Jenom ty odráži míček, a on leží tam, kde leží.

V druhé polovině devadesátek už nabídl Breakout-formát víc, ať šlo o vizuál, fyziku nebo zvuky. Tato hra je konzervou — a není to taková ta lahvička se zlatavým obsahem, kterou drží sběratel. Je to konzervovaná nudnost.

Dnes si ji zahraješ spíš ze zvědavosti, co se v roce 1995 považovalo za vydanou hru. Do prohlížeče se vejde, a pro chvíli lenošení si ji zkus. Ale bude to jako kouš starého chleba bez másla — stravitelné, ale bez důvodu by ses k tomu vracel.