Blind People Simulator

Máš ochranné brýle, ale nevidíš nic. Nic. Jen tmu a zvuky. Takhle to vypadá v Blind People Simulatoru z roku 1996, kusu softwaru, který si klade výstižnou otázku: co by se dělo, kdyby ses slepotou probudil zítra?

Není to hra v klasickém slova smyslu. Je to spíš interaktivní lekcí v bezbarvém prostředí DOS, kterou nějaký ambiciózní programátor vytvořil na PC. Hraje se bez grafiky — jen zvuky, text, a tvé představivosti, která si musí poradit se situacemi, kdy jsou tvé oči k ničemu. Pohybuješ se po místnostech, čumíš se orientovat, posloucháš pokyny a pokouším se splnit jednoduché úkoly. Střechu a nic víc.

Hratelnost je autenticky frustrující. Nejde tu o zábavu v klasickém slova smyslu — je to věc nepříjemně realistická. Pokud jsi zvyklý klikat na věci na obrazovce a vidět co se děje, tady se cítíš jako školák, kterému něco chybí. Hlasy ti dávají zpětnou vazbu, ale orientace v prostoru? To je výzva. Najetí na věc, kterou nemůžeš vidět. Zkoušíš, selháváš, znovu. Chvíli je to zajímavé jako vzdělávací pokus, pak to začne být jen depresivní.

Tenhle kousek se narodil jako edukativní experiment — vypočítaný projekt, který má upozornit na svět slepých lidí a jejich běžné problémy. V devadesátkách to byla poměrně odvážná myšlenka: hru bez grafiky, která emuluje zrakové handicapování. Dnes to zní jako archeologie webové přístupnosti, kterou nikdo neřešil. Hra sama o sobě je spíš kuriozita než zábava.

Zahrát si ji dnes stojí za to, pokud tě zajímá, jak se na tenhle problém pohlíželo v době, kdy bylo PC-gaming pro všechny, hlavně pro všechny vidící. Není to hra, kterou si budeš hrát pro potěchu. Je to spíš ponaučení — relativně tichá, temná, neúsměvná lekcí. Ale právě proto má co říci.