Darkness

Kdy jsi naposledy vyčistil dungeon tak, aby v něm nezbyla jediná myš? Darkness je přesně tenhle druh hry — skromná, nepředstíraná, která ví, co chce, a nezbytečně se s tím nemazlí. Vznikla v polovině devadesátek, když se mix akce a RPG prvků dařil spoustě titulů, ale ne všechny z nich měly to štěstí zůstat v paměti.

Jde o dungeon crawler, kde se tvůj hrdina prodírá tmou a valhajícími nepřáteli. Svět není connected, nejde o žádný velký příběh — je to čistá mise. Sbíráš zkušenosti, zlepšuješ se, hledáš lepší vybavení a postupuješ hlouběji. Klasika, nic překvapivého, ale právě ta jednoduchost měla svůj půvab. Nemůžeš se zabředat do padesáti vedlejších úkolů, které by tě odváděly od věci.

Hraje se to z pohledu zeshora, pohybem ovládáš postavičku přes klávesnici, akci máš na mysli. Temná grafika v 256 barvách vytváří atmosféru, která dnes vypadá spíš jako kvalitní návrh než chyba hardwaru. Animace postav jsou tuhé, ale jejich nevzhlednost má zvláštní kouzlo — nejsi tady kvůli tomu, aby ti hrdina koukal do duše, ale abys ho žil a zvládal jeho porážky i vítězství. Souboje nejsou tlačítková sláva, spíš chladná matematika — máš tolik HP, nepřítel má své, kdo vydrží déle.

Darkness se nepitvala na nových nápadech, ale měla jednu přednost — bez chlácholení. Nebyly tam empatické hlášky, která hra brečí, aby sis jí líbil. Nebyly animace z cutscén, které by ti zastavily hru na pět minut kvůli tomu, aby se něco "dramaticky stalo". To všechno přišlo později, a možná byla Darkness jen o rok nebo dva rychlejší, než měla být.

Jaký je dnes smysl si ji zahrát? Spíš žádný pragmatický. Ale pokud tě zajímá, jak vypadalo hraní bez frontů a blikání, bez přetvářky — pořádný dungeon v čistě formě — Darkness ti to předvede. V prohlížeči ji najdeš, a když si ji naraziš, máš třeba hodinu bez hluku a nároku na pozornost.