Colour Chart

Občas se v archivech objeví něco, o čem by se vědělo víc, kdyby to bylo slavnější. Colour Chart je jeden z těch titulů — hra bez jasného žánrového zařazení, která se na Spectrumu někde pohybuje mezi hádankou a minimalistní zábavou. Nikdo neví přesně kdy, ale je tam.

Jde o puzzle s barvami. Na obrazovce máš sadu barevných políček, kterou lze nějakým způsobem kombinovat, přeřazovat nebo transformovat. Cíl není úplně samozřejmý — to je vlastně součást podstaty věci. Takovéto hry byly v osmdesátkách populární: abstraktní, záhadné, někdy elegantní, někdy jen těžkopádné. Colour Chart působí spíš jako experimentální pokus než hotový komerční produkt.

Ovládání je jednoduché, jak už to u Spectra bývalo. Kurzory nebo číslice, možná Q-A pro levou-pravou. Hra tě pusť do toho s minimálním návodem. Není tam žádná dramatická animace, žádný příběh — jen barevná políčka a tvoje snaha pochopit, co se s nimi může stát. Hraní je víc o logice než o reflexech. Tempo je klidné, někdy až příliš, abyste měl pocit, že se věci mají pospíšit.

Takovéto hry dnes zní nudně. V devadesátkách to byl jiný příběh — čistota abstraktní úlohy bez zbytečné grafiky měla svůj půvab. Colour Chart ale nepatří mezi ty, které by si zasluhují restart. Ani nejde poznat, proč by se z ní mělo stát kultovní dílo. Je to spíš artefakt — důkaz, že na Spectrumu někdo zkoušel i věci mimo obvyklé akční hry a střílečky.

Dnes si ji zahraji? Pár minut, aby mi došlo, o co jde. Pak si zřejmě řeknu, co jsem měl dělat místo toho. Ale je to přesně ten typ věci, do které se dá kliknout tady v prohlížeči, podívat se, co to je, a pak si hrát dál bez výčitek svědomí. Za pět minut víš všechno, co je třeba vědět.