Chaos

Když se objeví hra jménem Chaos a nemáš představu, co to je, čekáš si snad Warcraft v plošině. Realita je mnohem skromnější — a trochu zvídavější, než by člověk čekal od něčeho vydaného kolem roku 2000 pro DOS.

Chaos je klasická platformovka bez větší ambice na scénář. Skáčeš po levitujících blocích, sbíráš hvězdy, vyhýbáš se padoucům a pokud ty se nevyhnout jim, zemřeš. Herní pole se regeneruje poté, co ho překročíš, takže člověk musí mít záblesk řeči a času, aby se dostal z jedné strany na druhou. Věci se komplikují hned poté, co si tým realizuje, že některé z padouchů nejsou pouhými strážci — jsou součástí složité sítě chyb a bug-free designu, kterou prostě musíš pochopit.

Ovládání je přímé — šipky na pohyb, skok na mezerník. Nic revolučního, ale funguje to. Hraje se to jakoby na automatickou pilota — záchrana není v tom, aby sis zapamatoval sekvenci, ale aby ses na místě zorientoval. Sometimes padáš do díry, protože jsme sám hloupý, někdy padáš proto, že se timer vypršel. Cítíš se jako jeden z těch tmavomodrých panáčků z Lemmings, jen bez možnosti mu přiřadit roli.

Dnes vypadá Chaos trošku odřepaně — pixely jsou ostrý, paleta barev chudá, hudba drží základní osmibity. Není to nic zlozvučného, spíš takový minimalistický beat, kterému se hřebeník podivuje, proč to připomíná jeho babičkino těsto na placky. Grafika tě ale nepálí — hra se soustředí na to, co je důležité: na princip, na logiku, na reflexy.

Chaos nezávisí na tom, jak hezký je obal. Když ji dnes spustíš v emulátoru přes webový prohlížeč, zjistíš, že tvoje babská reflexy už nejsou takové, jako byly. Ale stejně se k ní vrátíš — ne proto, aby sis připadal cool, ale proto, že chvíli strávíš bez otázek, bez příběhu, bez náradie. Jen ty, bloky, čas a gravity.