Blava

Blava. Když vidíš na Spectru tenhle název, víš, že čeká něco divného. A máš pravdu. Tahle hra se tváří jako střílečka nebo maybe nějaký action-adventure, ale pak si připadáš, jak jsi zabloudil do nějaké digitální lavičky na okraji herního vesmíru.

Jde o jednu z těch spektrumovských her, u kterých je dnes těžké říct, co vlastně chceš dělat. Postavíš se někam na obrazovku, něco se pohybuje, něco ti střílí, a ty se snažíš pochopit, jestli jsi má něco mačkat, nebo jestli to prostě jen existuje. Blava se neotěžuje vysvětlováním — instrukcí na začátku skoro žádné nejsou, a když jsou, tak v tom selském angličtině, která nic nejasnila.

Hraje se to spíš instinktem. Barvy jsou typicky spektrumovské — ty prudké, až krvi v očích, kde si nejsi jistý, jestli je to záměr nebo výsledek tehdejších hardwarových limitů. Animace je chudá, pohyb figurky chatrný. Ale právě v tom je něco hypnotického — není to pěkné, není to plynulé, a přesto si tu sedíš a tlačíš tlačítka, aby se něco stalo. To je ta zvláštní kouzla osmdesátých let, kterou dnes těžko vysvětlíš.

Blava dnes patří mezi ty hry, které zůstaly nejasné. Není jasné, kdo ji vytvořil, kdy přesně vyšla, jestli vyšla vůbec oficiálně nebo jestli to byl jen domácí kousek, který se někde usadil a přežil. V tom je trochu grindhouse charm — hra bez tváře, která tě pozve na obrazovku a já, tvůrce, ti už nebudu nic vysvětlovat.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči? Pokud tě zajímá, jak vypadal chaos a experimentování na Spectru, pak ano. Pokud čekáš nějakou skrytou perlu s hlubší mechanikou, tak ne. Blava je spíš zajímavá jako otazník — další kousek puzzle, který nikdo moc neví, kdy a proč vznikl. A na to mám vlastně slabost.